Aranajino přivítání část 2.

Už je to týden. Je pryč. 

Jednoho dne, když už jsem byl naprosto smířený s tím že Aranaj už nikdy neuvidím, spatřil jsem ležet na silnici chlupaté malé tělíčko. Malá schoulená kulička. Poznal jsem jí! Byla to má Aranaj. Vzal jsem jí ze silnice na cestu. Byla celá od krve a co bylo ještě horší, nehýbala se, byla i bez života. Zřejmě ji srazilo auto. Po očích se mi kutálely slzy. Nechtěl jsem brečet, ale nešlo to zastavit. Byla moje jediná kamarádka a tohle znamenalo že navždy zmizí z mého života. Bez Aranaj, to ale nebyl život.

Pohřbil jsem jí u nás na zahradě. Každý den jí nosil květiny a ty dny se opakovaly. 
Ráno jsem vstal s nadějí že mě Aranaj přivítá a doprovodí do školy, jako to dělala vždy, ale to se nestalo a já někde v hlouby duše věděl, že už se to ani nestane. Ve škole jsem s nikým nemluvil a ani to nebyla žádná změna.
Jednoho dne se ale něco malinko změnilo.
Přišla za mnou matka s radostnou novinou. Za pár měsíců jsem měl očekávat sourozence. Mě to jako moc radostná novina nepřišlo, ale hrál jsem to nadšení spolu s otcem a zbylou rodinou. Asi bych byl rád, ale pořád ve mě byl ten smutek kvůli Aranaj, na kterou jsem nemohl zapomenout.

Konečně se to narodilo. Jeli jsme za matkou do porodnice.
To co mě přivítalo mi vyrazilo dech. Máma mě přivítala s malým uzlíčkem radosti v ruce. Musel jsem se smát tomu, jak to bylo malinké.Podala mi to. 
Byla to holčička. Krásná,malinká a to co bylo hlavní, měla modré oči! Poznal bych je všude. Ty oči byly stejné, jako mojí Aranaj. 

Od té doby jsem věděl, že Aranaj obětovala svůj vlčí život jen pro to, aby mohla žít se mnou. Aby jsme byli opravdový bratr a sestra. 

Když se mě matka zeptala jak se bude jmenovat, neváhal jsem. Aranaj! Vykřikl jsem to,až jsem matku vyděsil. Zarazila se, ale pak se usmála. Shodli se s tátou, že je to sice zvláštní jméno, ale že je krásné stejně, jako moje malá vlčí sestřička. ♥