♥ Begin Again ♥

Moje Twillight
Ahoj, jsem Melisa. A jako každý člen naší rodiny jsem upír. Asi si myslíte že toho o upírech víte hodně, ale mýlíte se. Všechny ty věci co blábolí v televizi a v knihách, po případě na internetu, nejsou úplně pravdivé. Ano, sice pijeme lidskou krev, ale jen o úplňku. Jinak normálně jíme a pijeme to co ostatní. Jo, a taky můžeme přirozeně umřít, když jsme zamilovaní do člověka.

Naše kruté tajemství nám zakazuje se do člověka zamilovat a mě to nikdy problém nedělalo, dokud...

,,Ahoj lásko! Copak to tam děláš?" -To byl můj kluk Marco.
,,Já? Já..píšu na blog." Odpověděla jsem po pravdě a zaklopila notebook.
,,Takové kraviny. Nikdy tě nepochopím..." Zakroutil hlavou..

Tohle se dělo často. Nerozuměl mi. Vůbec v ničem neměl pochopení, ale tradice kázala, abych s ním byla a že s ním budu šťastná. Byla jsem s tím smířená, dokud...

Posadila jsem se v kavárně dozadu místnosti a objednala si kávu, jako vždy. Zase tam byl ten pohledný mladík! Něco si psal a po očku po mě pokukoval. Né, že bych ho nějak sledovala, ale když se na vás někdo dívá, tak to vycítíte. A dnes to bylo po prvé co jsem mu pohled opětovala. Usmál se a udělal něco dost nečekaného. Zvedl se. Přišel až ke mě a zeptal se:
,,Je tu volno?" Ukázal na místo vedle mě.
,,A-Ano...zakoktala jsem."
Posadil se na proti mě a i na něm bylo vidět lehké rozrušení.
,,Já..myslel jsem že bychom mohli třeba..emm noo..vlastně...máte někoho?"
Otázka mě zarazila a donutila k zamyšlení. Sama jsem si nedokázala odpovědět. Mám Marca, ale není to úplně vztah. Měla bych mu dát šanci. Od čeho jsou přece pravidla? Od toho, aby se porušovala!
,,Nemám, ale nejdete na to nějak moc rychle? Ani nevím jak se jmenujete."
Zčervenal.
,,Ah! Vlastně máte pravdu! Jsem Allan! A vy?" 
,,Jsem Kristína." Usmála jsem se.

S Allanem jsem se po čase hodně sblížila a nakonec jsem se i zamilovala. Smůla byla, že jsem teoreticky pořád chodila s Marcem! A pak přišlo to nejhorší!

Blížila jsem se na místo schůzky. (Chodili jsme totiž spolu vždycky s Allanem do kavárny.) On už tam čekal. Šla jsem za ním, ale vypadal vystrašeně. Zeptala jsem se ho co mu je, ale jen mi podal papírek s nápisem : Zavolej mi Kris!  Tvůj Marco..

,,Proboha!!" Vyjekla jsem zděšeně.
Allan mě pohladil po tváři a pak mi zašeptal do ucha:
,,NO TAK MU SAKRA ZAVOLEJ!" 
A tak jsem zavolala...
Hned to zvedl..

,,Ale,ale,ale, kdopak je ten mládenec, s kterým chodíš každé pondělky do kavárny? Nepřijde mi jako kamarád."
Jeho tón hlasu zněl směšně,ironicky a s náznakem povýšení.
,,To-to je Allan..." Nevěděla jsem co říct.
,,Tak Allan jo? Tak mi řekni Kris, ví o našem tajemství? Hm, ví co?!" Rozkřikl se Marco.
,,Neví! Neví! Nic neví, přísahám." Po tváři se mi začaly kutálet slzy a pak Marco skoro zašeptal :
,,Tak se to brzo dozví." Zavěsil.
,,NE,NE,NE,NE,NEE!" Rozkřikla jsem se na mobil a hodila s ním o zem. Když jsem ale zvedla hlavu, Allan nikde.
Vydala jsem se tedy za Marcem. Věděla jsem, že v tom má prsty.

Když jsem dorazila byla tma. Před domem ale byly rozsvíceny dvě svíčky a mezi nimi stál Marco.
,,Právě v čas Kris. Právě v čas.." Vzal mě za ruku, ale já jsem se mu vyškubla.
,,Jak to myslíš? V čas?" Zeptala jsem se vyděšeně.
Ukázal na nebe. Na nebi zářil obrovský kulatý měsíc. Ach ne, úplněk!
,,Pojď za mnou." Ukázal na zahradu a mě nezbývalo nic jiného, než ho následovat.

Spatřila jsem to nejhorší, co jsem ale čekala. Allan ještě žil, ale byl přivázaný k velkému stromu. -Asi jilmu. Marco na něj ukázal a přísným hlasem řekl:
,,Buď to on nebo ty. Vyber si. Víš že když se do úplňku nenapiješ, zemřeš.Kdyby jsi se do něj nezamilovala, přežila by jsi, ale ty jsi prostě vždycky byla hloupá.."
Zakroutila jsem hlavou. Byla jsem přesvědčená že to nějak vydržím. 

Čas ubíhal a já už měla neuvěřitelnou žízeň. Musela jsem se ale ovládat. Allan musel přežít! Mé myšlenky přerušil Marco.
,,Když se nenapiješ ty, tak já stejně ano. No tak Kris, tvůj milovaný Allan to nepřežije, ale ty si zachránit život můžeš!"

Podívala jsem se na hodinky. Za minutu dvanáct. Měla jsem neuvěřitelnou žízeň a musela jsem uznat, Allan velice voněl. Pak jsem ale zařvala: ,,NEE! To neudělám!"  Bez Allana už bych stejně nemohla žít.
Marco kývl. 
,,Dobrá tedy." 
Vyrazil k Allanovi a zakousl se mu do krku. Zahradou se rozlehl křik. Chtěla jsem vyběhnout za ním, ale nohy už mě neposlouchaly. Podlomily se a mě došlo že je dvanáct.
,,Odpusť.." Zašeptala jsem potichu.

Mě a ani Allanovi už nebylo pomoci...

- Vaše upírská Booklet :D