Kapitola 1. Schody k matce

Krutý hlas budíku mě probudil ze snění. Ten den bych nejradši proležel v posteli. Točila se mi hlava a žaludek jsem měl na vodě, ale matka by mě doma nenechala. Teda, ona to není moje pravá matka. Je to spíš macecha. Nebudu to prodlužovat, já..já jí zkrátka nemám rád . Vlastně, přál bych si, aby jednou navždy opustila můj dům, moje město, můj svět, život, aby jednou pro vždy zmizela a už se nevracela! A není to vůbec bez důvodu. Víte, ona mě bije,neustále mi nadává,komanduje mě, ale před otcem všichni děláme že je vše v pořádku. A tak vše v pořádku i je. Dokud otec nic neví a nikdo ho neruší při práci vše je v naprosté pohodě. Otec je soukromý detektiv. Moc toho o jeho práci nevím, snad je to, že má kancelář u nás doma ve sklepě a tam já nikdy nesmím. 
To že jsem měl pocit, že asi brzo vyhodím včerejší večeři taky není zdaleka náhodné.
Víte, den před tímto incidentem byla velká oslava v našem honosném sídle, kam se sjelo spoustu lidí. Oslavoval se jeden z mnoha úspěchů v tátově práci a bylo jich už tolik, že ani nevím, co se mu zas povedlo nemožného tentokrát. Ten den se pár kapek alkoholu dostalo i do mě a možná to taky nebylo jen pár kapek. No, už si nevzpomínám. Jen matně. 
Každopádně do školy jsem musel a tak jsem neohrabaně vylezl z postele a budík omylem shodil. Ten mi spadl na nohu. Zařval jsem bolestí, ale pak jsem jen zasyčel. Nechtěl jsem přece vzbudit otce.
Když jsem vešel do kuchyně, něco na tom ránu bylo zvláštní. Táta už byl vzhůru, ale vypadalo to spíš, jako by vůbec nespal.
Jeho vousatou tvář zdobily obrovské kruhy pod očima.
Prošel kolem mě s hrnkem kafe v rukou jako bych tam nebyl a odešel pryč z kuchyně. 
Pak se ale vrátil. 
,,Ty ještě nejsi ve škole..emm Charlie?" Než řekl moje jméno, tápal někde v hlouby své mysli. Zapomněl ho snad?
,,Zvoní nám až za dvacet minut otče. Zrovna vyrážím.." Už jsem sahal na kliku, když se mi zatočila hlava. Opřel jsem se o zeď.
,,Ah vlastně, zvoní ti až v osm viď?" Na chvíli se zarazil, když mě spatřil jak se držím abych se nám nepozvracel na náš drahý perský koberec.
,, Je ti dobře? Nevypadáš zrovna nejlépe." Díval se ustaraně a já v něm konečně viděl zase mého tátu, asi byl prostě jen unavený. Postavil jsem se nemotorně zpět na vlastní nohy a hrdě odpověděl: ,,Je mi skvěle, to ...to astma."
Jsem prostě problémové dítě. Mám elergii na mléko a oříšky a astma, kvůli pylu.
,,Ale, vždyť je zima!" Přistoupil ke mě otec a bylo vidět že si o mě dělá starosti. Ignoroval jsem ho, hodil si tašku přes rameno a zamával mu.
,,Měj se! Dnes asi přijdu brzo."
Zabouchl jsem dveře, bez toho aby jsem se mu podíval do očí. Na namrzlých schodech mi to podjelo a já po nich dojel až k nám do záhonku pod balkónem. 
Vyhrabal jsem se z hromady sněhu, když jsem pod ním nahmatal něco zvláštního. Ruku! 
,.To snad...to snad nee.." Řekl jsem si pro sebe a začal hrabat ve sněhu. Následně jsem nahmatal kus nějaké látky a pak vlasy. Shrnul jsem sníh z člověka pod ním. Byla to žena a byla mrtvá! Na hlavě a na obličeji měla zaschlou krev a její údy byly zvláštně zkroucené. Žaludek se mi zvedl ještě víc..
,,Matko!"