Kapitola 10. Chlapec

Manon pomalu otevřela oči. Prostor co se rozléhal kolem ní vůbec nepoznávala. Okno nalevo, stůl a na něm váza s kytkou napravo a před ní Bo! Manon se zmateně posadila.
,,Nesmíš mi takhle pořád omdlívat maličká." Upozornil jí Bo a posadil se vedle ní.
,,Ach né, už zase." Povzdechla si Manon.
,,Co-co-co se stalo?" Zeptala se a pomalým krokem došla k oknu.
,,Vzpomínáš na ty děti ze sirotčince?" Zeptal se Bo a Manon kývla. Moc dobře si to pamatovala. Děti které křičely a plakaly.
,,V tom případě víš co se stalo. Potřebují pomoc Manon a vypadá to že máme méně času než jsem doufal. Jsi ochotná jim nabídnout pomocnou ruku?" Manon znovu jen zmateně kývla a dál koukala z okna. Výhled z něj byl něčím nádherným. Nevěděla kde je, ale před ní bylo okno do nádherné zahrady, plné různých neznámých květin a zvířat.
,,Kde to jsem?" Otočila se od okna a posadila se vedle Boa.
,,Tohle je centrum pro duše a jejich strůjce. Postarají se o nás když budeme v nouzi. Chceš se podívat ven?" Usměvavě se jí zeptal a podal jí ruku, že jí pomůže se zvednout.
,,Ano! Emm teda vlastně, v tomhle oblečení tam jít nemůžu." Řekla Manon smutně. Pořád na sobě neměla podprsenku a kalhoty. Manon se divila sama sobě, že jí to začalo být trapné až teď.
,,Říkal jsem že mám pro tebe překvapení." Odpověděl Bo a ukázal do rohu.
V rohu stála malá  bílá skříň. Manon jí otevřela. Byla plná různého oblečení.
,,Asi tě tu nechám chvíli o samotě." Oznámil Bo a opustil místnost.