Kapitola 11. Smích se mění v pláč

,,Jsi krásná."
Tato věta Manon probudila ze snění. Ten kluk se na ní díval. Měl vážný výraz, ale byl tak krásný. On celý byl chodící dokonalost a kdyby jeho tvář ještě ozdobil úsměv, Manon by asi omdlela. 
,,Já? Krásná?" Manon zrudla, což se jí dělo pořád.
,,Teda, chci říct, sluší ti to. Bílé šaty. Ženy u nás většinou nosí černou." Chlapec bez dovolení vstoupil do místnosti.
Manon to kupodivu nevadilo a dokonce jí okouzlilo jeho nečekané rozhodnutí, se místo na postel posadit na stůl.
Poté pokračoval: ,, Nebylo to tak vždy. Strůjci i duše byli šťastní, každý den se konaly různé oslavy a dětská fantazie neznala meze. Horizont jen zářil pozitivní energii a když si řádně poslouchala zpěv přírody, mohla jsi zaslechnout dětský smích."
Na chvíli se odmlčel, protože Manon zabouchla dveře.
Posadila se na postel a čekala na pokračování. Ta představa že ona sama by měla být součástí tak krásného místa, jí přišla neuvěřitelná, ale zároveň věřila že je to pravda.
,,Pokračuj." Pobídla chlapce.
Kývl.
,,Teď už to tak bohužel není, už dávno ne. Je to skoro sedmnáct let, co se na trůn dostal Moka a místo smíchu se Horizontem rozléhá dětský pláč."
Manon povadl úsměv a v její tváři se zjevilo zděšení. 
,,Moka? Ten Moka co mě sleduje, je vládcem Horizontu?"
Chlapec přistoupil k oknu, za kterým zrovna poletovalo pár motýlů a otevřel ho. Místnost navštívil lehký a příjemný vánek společně s vůní fialek, které rostli přímo pod tentýž oknem. Otočil se na Manon a udělal to co si Manon tak přála, i když nevěděla proč to udělal, zrovna při téhle otázce. Usmál se.
,,Byl to vládce poloviny Horizontu. Vlastnil špatné představy a fantazii, která tvoří příšery a stíny dětských snů. Vše od bubáků pod postelí, až po stíny ve křoví je jeho práce slečno. Teď ale ovládl celý Horizont a chce vlastnit i celý lidský svět. A víš co je nejhorší? On nepřestane dokud.."
Vše přerušilo náhlé zabouchání na dveře. Manon nadskočila leknutím, ale s chlapcem to nic neudělalo, pouze se otočil celým tělem ke dveřím, aby lépe viděl. 
Manon šla otevřít. Byl to Bo. Sice ho měla ráda, ale to že přerušil její rozhovor s tím klukem co stál kousek vedle ní a jeho první věta byla- že je krásná, jí mrzelo.
Bo vykulil oči, když spatřil onu nečekanou návštěvu a pak se klidně podíval na Manon.
,,Kdo to je?" Řekl poněkud odměřeně a prohlížel si Manonin ideál krásy.
,,Víš to je.."
Zarazila se. 
,,To je..on přišel.." Když přestala koktat, otočila se na chlapce.
,,Co tu vlastně děláš?"
Místnost vyplnilo napjaté ticho.