Kapitola 2. Bez viny

Do školy jsem přišel pozdě. Oči spolužáku se na mě zlostně dívaly, jako by věděli, co jsem právě udělal. Jako by věděli, že necítím žádnou lítost. To byla ale samozřejmě hloupost, a tak jsem se zahanbeně posadil na své místo a snažil se poslouchat učitele vžitého do výkladu dějepisu. 
Za chvíli mě ale upoutala vánice,která se rozpoutala za oknem.
Představoval jsem si, jak na její tělo dopadají zmrzlé vločky a její chladná duše, která nade mnou nikdy neměla slitování je nyní ještě chladnější. 
Nebo je naopak žhavé z vedra, které zažívá v pekle. 
Když mi došlo, nad jakými zrůdnými myšlenkami tu přemýšlím, byl jsem si jist, že se tam jednou potkáme.

Kamarád mě upozornil na konec hodiny a já věděl, že už mě čeká jenom nestravitelný oběd. Vyrazil jsem tedy rovnou domů. Otci jsem přeci stejně řekl, že přijdu dřív.

Cesta utíkala pomalu. Jiného by mráz a vločky dopadající na obličej  asi popohnaly, ale jí si v bíle čistotě kolem sebe libuji a myšlenka na to, že třeba ještě nikdo nenašel matku a já bych kolem ní musel projít znovu...Nebo, náš dům plný policie..
Potřeboval jsem si cestou vyčistit hlavu a doufat, že než matku někdo našel, moje stopy zapadaly sněhem.

Když jsem zdálky uviděl náš obrovský dům, který v malé uličce jako je Rue Morte ční jako obrovská obluda s velkýma očima místo oken, bylo na první pohled jasné, že zde žádní policisté nejsou. Byl to ale jeden malý problém.

Nebyla tam ani matka.