Kapitola 6. Duše a Strůjce

Drželi se spolu za ruce a dlouho koukali na západ slunce na opuštěné pláži. Od hladiny moře se odrážela žlutá zář. Bo byl zamyšleně mimo a Manon jen čekala kdy přeruší dlouhé ticho, které už tu nějakou dobu trvalo. Pak dal Manon povel:
,,Počkej tu," a někam odběhl.
Manon ho poslechla a sedla si na zem. Prsty na nahou se jí dotýkaly vln a ona se snažila, umlčet všechny ty otázky co se jí hemžili hlavou. A pak se snažila zamaskovat strach. Byla už celý jeden den mimo sirotčinec. Hledá jí někdo? Kde to vlastně je? Kdo je ten pohledný mladík co jí zřejmě zachránil...život? Nebo snad nezachránil? -Říkal: Vítej v Ráji Byla mrtvá?

Manon vyryla do písku dvě písmena B a O. Když uslyšela že už se Bo blíží rychle je zamazala a vstala. 
,, Tak jsem tu! " Usmál se vřele Bo, jako by se s ní neviděl roky.
,, Chci tě vše vysvětlit a protože to na tebe nechci chrlit nějak rychle, tak si dáme na čas. Přinesl jsem tedy deku a nějaké jídlo, kdyby jsi měla hlad. Dnešní noc asi strávíme tady. Asi ti ani nestihnu vysvětlit všechno. Budete toho na tebe hodně."
Narovnal se a ukázal na deku, kterou rozprostřel na zemi.
,,Posaď se, prosím"
Manon to zmateně udělala a on jí následoval. Nadechl se a začal :

,,Takže za prvé, nejsi mrtvá! Což je dobře, vlastně víc než dobře. Před tím autobusem jsem tě zachránil. Vítej v Ráji nemělo znamenat: Oficiálně ti oznamuji že jsi umřela, ale pouze to, že i když je má boudička na pláži možná trochu moc malá, je útulná a příroda kolem je hotový ráj. Kdyby jsi si jí pořádně prohlédla je na ní Ráj dokonce i napsáno. Tak jí tak říkám."
Manon vykulila oči.
,,Jsem živá? Ou, už..už jsem myslela že..že ne." I když chtěla po Boovi aby jí tohle vysvětlil, najednou nevěděla co na to říct. Má být smutná? Nebo snad šťastná? Teď byla asi hlavně zmatená.
,,To je jedno. Děkuji ti že jsi mi zachránil život. To je vše co jsi mi chtěl říct? Protože já mám hodně otázek a jestli už nemáš co říct, mohl by jsi mi odpovědět." Dodala a mnula si u toho nervozitou ruce.
Bo zvedl ukazováček.
,,Zatím žádné otázky. Tohle není zdaleka vše co ti musím vysvětlit! Je toho tolik, že ani nevím kde začít. Víš co?" Řekl přísně a podíval se jí do očí.
,,Já ti vše vysvětlím. Dnes. " Dal si malou pauzu, jako kdyby svůj plán ještě domýšlel.
,,A prostor na otázky ti dám zítra." Díval se na ní smutným, ale nic neříkajícím pohledem. Na tenhle pohled, Manon nemohla nekývnout.
,,Tak už konečně říkej!" Vybídla ho.

,,Dobře. Víš, my se známe. Znám tě od narození. Jsme vlastně jako dvojčata." Zavřel oči, snad aby se nemusel koukat do těch Manoniných, které měly teď dost zděšený výraz.
,,Já..já jsem tvá duše." Otevřel oči a to co viděl, ho asi dost překvapilo a rozhněvalo. Manon vybuchla smíchy.
,,Duše? Kecáš!" Manon se smála a válela se na dece. Smála se tak hodně až začala chrochtat.
,,Prosím. Prosím Manon!! Uklidni se. Otázky a reakce až zítra! Dnes si to nech laskavě pro sebe. Nejsem tu od toho abych tě uklidňoval z výbuchu smíchu po každé mé třetí větě. Koukej se konečně chovat jako by ti bylo 16 a né jako 11 letej harant!!" Zarazil se, když uviděl Manonin zděšený výraz.
,,Promiň. Nechtěl jsem po tobě tak vyjet. Já jen..Na tohle jsem se připravoval 18 let. Prosím vydrž a poslouchej. Vím že to pro tebe musí být hrozné. Slyšet nějakého šílence z pláže, mluvit o tvém jménu, které jsi mu nikdy neřekla a o tvém věku. Proto mi prosím věř. Jsem tvá duše. Věř mi to. Znám lidi a vím že lidé pravdě věří nejhůře a nevěří věcem, které nechápou. Lidé jsou nechápaví tvorové. A ty Manon ty nejsi výjimka. Jsi člověk,teda aspoň zatím a moc dobře vím že je pro tebe těžké uvěřit něčemu takovému. Ale no tak Manon, jsi vášnivá čtenářka fantasy! Ty máš na to uvěřit, proto že v tom to celé je uvěřit! Tví rodiče věřili. Věřili v Horizont a dělali zázraky. A ty budeš taky! Vím to!" Polkl a lehl jsi. Poplácal vedle sebe aby si tam Manon lehla taky. I přes její vyděšený výraz, to udělala. Bo ji chytil za ruku a ukázal na hvězdy.
,,Vidíš to? Lidé tomu říkají hvězdy. Jsou pro ně krásné a kouzelné, ale pro nás, pro duše ne. Víš Manon, to jsou duše, co nenaplnili osud jejich strůjců. Abych to vysvětlil, " odkašlal si.
,,Strůjce je...Strůjce si ty! Strůjce je člověk. Sám tvoří svůj vlastní příběh. Sám si ho píše. My duše se ho jen snažíme dostat tím správným směrem. Duše má jen pár jednoduchých úkolů a pravidel. Když zůstaneš tak v klidu jako do teď, moc rád ti je vysvětlím.." Otočil se na ni a pohladil jí po tváři. Pro Manon se točil celý svět. Celé tohle by šílené, jak jízda na horské dráze. Ale to pohlazení bylo příjemné a jemné a ona pochopila, co Bo myslela větou : Ať půjdeš kamkoliv já půjdu za tebou..

Chtěla slyšet všechno! Ona mu věřila. Něco tak bláznivého si snad nikdo nemůže vymyslet. Kývla.
,,Pověz mi to! Řekni mi všechno. Věřím ti Bo."
Bo se otočil na bok aby na Manon lépe viděl.
,,Dobře, To jsem rád, Tak poslouchej maličká." A na obličeji se mu objevila úleva a ten jeho krásný a tajemný úsměv.