Kapitola 9. Otevřené dveře

Vlezli na zahradu. Všude bylo ticho, bylo to takové mrtvé. Trvalo jen chvíli než  si oba všimli jisté zvláštnosti. Dveře byly dokořán a všude byla tma!
,,Toho by si přece Lota všimla ne?" Zeptala se Manon sama sebe. Bo mlčel. Šel dál. Manon nevěděla kde jí sehnal, ale z kapsy vyndal baterku. Rozsvítil jí a ona tak viděla o něco lépe. Hlavou se jí hemžili vzpomínky na ono strašné místo. A její srdce hlodala lítost, že se sem vůbec vracela. Došli před Pokoj bolesti. Bo chtěl otevřít dveře, ale Manon ho zastavila.
,,Počkej."
 Odstrčila mu ruku od kliky a naznačila že má být potichu, následně přiložila ucho na dveře. Bo udělal to samé. Manon slyšela pláč. Jakýsi dětský nářek. Oba se na sebe podívali a Manon kývla.
,,Teď!"
Bo otevřel dveře a rychle posvítil baterkou do rohu místnosti. To co Manon viděla jí vyděsilo. Byly to děti. Všechny je znala. Sice to nebyli její přátelé, ale takhle na ně byl hrozný pohled. Plakaly a naříkaly. Byly zkroucené do hloučku, něco skrývaly. Bylo vidět že ji poznaly. Hlouček se rozestoupil a Manon k němu vyběhla. Uprostřed malého shluku byla její kniha! 
Jedna z mladších holčiček jí rozklepaně zvedla a podala jí Manon: ,,Zachraň nás!"
Řekla uplakaně a pak se schoulila k ostatním dětem. Manon nevěděla co na to říct.
,,Co-co..co se to tu stalo? Kde je Lota?" Chvělo se jí snad celé tělo a tak jí kniha omylem vypadla z rukou. Bo jí zvedl, ale nepodal jí Manon. Nechal si jí.
,,U mě bude v bezpečí." Řekl, ale ve větě nebyly žádné city. To že u něj bude kniha v  bezpečí byl pro Manon dost nedostačující faktor pro to, svěřit ji do jeho rukou. To teď ale řešit nechtěl. Nebyla schopná se pohnout, na tož mluvit. 
Bo si zřejmě vzpomněl na Manoninu otázku a tak se na ní otočil. Výraz který měl na tváři byl strašidelný a šerosvit baterky mu dodával větší efektivitu.
,,Za to vše zas může Moka!" Řekl Bo zlověstně a Manon se zatmělo před očima.