ON 2

   Ponořená do ticha stéle přemítám nad jedním nicotným detailem, třpytícím se,odrážejícím realitu,nazančujícím osud. Myslím,že jsem se zbláznila,protože má mysl se zaměřuje stále jen na tuto bezvýznamnou záležitost a já se nořím do hlubin zoufalosti při myšlence,že je ta naděje pouhou lživou informací.
   Výšivka. Jde o pouhou malou výšivku na jeho náprsní kapse staré ošuntělé bundy. Padla mi do očí,její barevnost a povědomost, a já si teď jen s těžkostí vybavuji zbytky jeho podoby. Snad byl kudrnatý a velmi hubený,snad se mu v očích odrážela modř kdysi čistého bezstarostného nebe,nebo snad vypadal jako jeden z těch hlavních postav historických románů s prvky výstavního romantika neboli outsidera na pokraji společnosti. A přesto byla tato osoba tak lákavou, jako uspokojivá vůně, u níž si nejste jisti jejím původem a je tak nepopsatelná,že pro vaše okolí se stává téměř nemožné ji ucítit.
   Tato výšivka byla vyšita obyčejnou ruční technikou,žádná jemná precizní práce. Majitel si ji zřejmě na bundu vyšil sám a předpokládám,z nedbalého rozvržení stehů, že práce nebyla dobrovolnou činností, spíše nezbytností a povinností,která ho nenaplňuje ani zdaleka. Ten akord barev,ten obraz,možná že snad logo. Bylo mi něčím velmi povědomé a přesto jsem si jej nedokázala znovu zcela vybavit či zařadit. Šlo o červenou,černou a bílou nit. Zatím mi však nebyl vůbec jasný význam těchto tří barev. Nedokázala jsem si vzpomenout,kde jsem takovou barevnou kombinaci mohla zahlédnout, snad aspoň pouze na malý okamžik.
   Znovu zavřu oči. Snažím se usnout a nemyslet,nepřemýšlet nad věcmi,které jsou v tomto světě zbytečné. Možná,že z mého smýšlení čiší jemný nesouhlas o tom,co by se mělo za zbytečné považovat, ovšem koho dnes zajímá můj názor? Na ničem  co bylo,či nebylo vyřčeno nezáleží. Abych byla konkrétní,nezáleží vlastně vůbec na ničem. Pouze vaše schopnosti se dají využít pro pokrok společnosti, pro  její prosperitu.
   Dle mého názoru jsou ti,kteří v tyto pojmy věří značně ubozí a naivní. Zemřou,jakoby na nich nezáleželo,přesto že byly pilnou včelkou nebo jedním z mnoha patolízalů,které potkávám na každém špinavém rohu. Nikdo si na ně po jejich smrti nevzpomene,protože nemají čas. Dnes už není prostor pro truchlení,pro smutek vyjadřující důležitost zesnulých v našich bezvýznamných životech. Nebo snad jsme si uvědomili.že truchlit nechceme? Jen tak přejít smrt, znamená zavřít před ní oči. Jde o snahu nevidět naši smrtelnost,nedávat najevo strach z toho, že jednoho dne nezbyde nic, co by dokazovalo, že jsme byli skutečně na živu,že jsme hmotně kráčeli po téhle zemi a snažili se získat i  sebemenší špetičku uznání.
   Budík protnul tok mých myšlenek, jako náhle vypnutí elektřiny. Má mysl je opět na okamžik donucena zůstat rozbitá,jako okno tříštějící se po výbuchu mých ostudných představ. Nyní není prostor na hodnocením existenciální podstaty a otázek bytí. Věřím,že já mám  něco, čím se liším. Něco,co dokazuje že nepatřím do té většiny kývajících hlav. Jednou snad dokážu, že žít není synonymem pro přežívání a tento svět se stane znovu svobodným.