ON 3
Publikováno 15.01.2021 v 15:55 v kategorii NOVÉ, přečteno: 62x
NEŠTĚSTÍ
Dívala jsem se na sebe neskonale dlouho. Odraz zkřivený jemnou prasklinkou deformoval celou mou tvář v ještě ošklivější zjev. Přemýšlela jsem, zda mě tak děsí skutečnost že moje tvář odrážející se v zrcadle, se vskutku nedá považovat za přitažlivou,nebo to,že dokonale splývá s šedou stěnou v mém pozadí.
Rovné, skoro až mastné hnědé ničím nezajímavé vlasy,bledá téměř šedá tvář s modrými kruhy pod očima,značícími mou únavu z celé té tíhy života. Samotné oči, tmavě hnědé snad až černé. Bylo by možné,aby v nich byl někdo ztracen? Až příliš malý nos k poměru k ústům,která se vedle něj zdála tak velká. Jako celý můj svět i má ústa jsou téměř bez barvy. Je zde jen náznak světle růžové, jako rozkvetlé květy japonských třešní,ale je to barva tak jemná,že pochytit ji pouhým okem, je pro člověka procházejícího bez zájmu nemožným úkolem. Nezdravě pohublá postava, s malými ňadry a nevýraznými boky zdobená chudými levnými krátkými šaty s velkým výstřihem.
Nalíčila jsem svou tvář falešnou maskou,tak jako každé pracovní ráno. Chuť rudé rtěnky na mých suchých rtech se mi vskutku hnusí,ale už jsme se naučila,že mé ubohé naříkání a odmítání nic nezmůže,způsobí akorát potíže. Natáhla jsem si síťované punčochy a ze své kostnaté ruky sundala zašlý zlatý snubní prsten.
Nevěřím v karmu nebo snad ve štěstí. Proto vím,že je nutné se vždy spoléhat pouze sama na sebe, protože v největší nouzi, se k vám i ti nejdražší přátelé otáčejí zády a vám nezbývá, než si pomoci svými vlastními možnostmi a schopnostmi.
Po nečekané smrti mého milovaného manžela a následovně i mého nedonošeného dítěte, mě všechno opustilo. Ne jen moji přátelé, ve které jsem vkládala veškerou svou naivní důvěru,ale také má naděje a svoucnost. Začala jsem utápět svůj smutek v alkoholu a mé chování se pro mé okolí stalo natolik odpuzujícím a ostudným,že přestali navštěvovat náš rodinný obchod a celá naše firma, kvůli mému zhroucení zkrachovala. Přišla jsem o veškeré peníze a svoji hořkost z mého krutého osudu jsem nyní utápěla v drogách mnohem silnějších než samotný alkohol dokáže být.
Jednoho dne jsem velmi omámena bloudila rušnou ulicí Londýna. Znechucení lidé na mě pokřikovali a předváděli zle myšlená gesta. Motala jsem se od jedné rozmazané postavy ke druhé,když do mě někdo strčil a já uklouzla po kluzkých dlažebních kostkách.
Překřikující se hlasy zmizely a já zmizela v nekonečné temnotě.
Rovné, skoro až mastné hnědé ničím nezajímavé vlasy,bledá téměř šedá tvář s modrými kruhy pod očima,značícími mou únavu z celé té tíhy života. Samotné oči, tmavě hnědé snad až černé. Bylo by možné,aby v nich byl někdo ztracen? Až příliš malý nos k poměru k ústům,která se vedle něj zdála tak velká. Jako celý můj svět i má ústa jsou téměř bez barvy. Je zde jen náznak světle růžové, jako rozkvetlé květy japonských třešní,ale je to barva tak jemná,že pochytit ji pouhým okem, je pro člověka procházejícího bez zájmu nemožným úkolem. Nezdravě pohublá postava, s malými ňadry a nevýraznými boky zdobená chudými levnými krátkými šaty s velkým výstřihem.
Nalíčila jsem svou tvář falešnou maskou,tak jako každé pracovní ráno. Chuť rudé rtěnky na mých suchých rtech se mi vskutku hnusí,ale už jsme se naučila,že mé ubohé naříkání a odmítání nic nezmůže,způsobí akorát potíže. Natáhla jsem si síťované punčochy a ze své kostnaté ruky sundala zašlý zlatý snubní prsten.
Nevěřím v karmu nebo snad ve štěstí. Proto vím,že je nutné se vždy spoléhat pouze sama na sebe, protože v největší nouzi, se k vám i ti nejdražší přátelé otáčejí zády a vám nezbývá, než si pomoci svými vlastními možnostmi a schopnostmi.
Po nečekané smrti mého milovaného manžela a následovně i mého nedonošeného dítěte, mě všechno opustilo. Ne jen moji přátelé, ve které jsem vkládala veškerou svou naivní důvěru,ale také má naděje a svoucnost. Začala jsem utápět svůj smutek v alkoholu a mé chování se pro mé okolí stalo natolik odpuzujícím a ostudným,že přestali navštěvovat náš rodinný obchod a celá naše firma, kvůli mému zhroucení zkrachovala. Přišla jsem o veškeré peníze a svoji hořkost z mého krutého osudu jsem nyní utápěla v drogách mnohem silnějších než samotný alkohol dokáže být.
Jednoho dne jsem velmi omámena bloudila rušnou ulicí Londýna. Znechucení lidé na mě pokřikovali a předváděli zle myšlená gesta. Motala jsem se od jedné rozmazané postavy ke druhé,když do mě někdo strčil a já uklouzla po kluzkých dlažebních kostkách.
Překřikující se hlasy zmizely a já zmizela v nekonečné temnotě.
Komentáře
Celkem 0 komentářů