ON 5

   Kovový zvuk cinkajících klíčů mě probudil z přemítání nad otázkami mé vlastní budoucnosti. Chuť do života už jsem dávno ztratila a jedinou možností,která se zdála pro mou bolest utěšující, je představa trestu smrti. Opustit mé blízké nenáviděna a litována,ale přesto šťastná právě z toho sobeckého důvodu, že je konečně mohu bezdůvodně nechat si dál žít jejich umělé živote beze mě. 
   Pro takový rozsudek jsem ale  nespáchala nic tak závažného. Vím, že veřejná ostuda,zadluženost vůči státu a kupování nelegálních drog pro ukončení mého trápení nestačí.
   Mříž se se zvukem vrzání pomalu otevřela . Venku stál mladý obtloustlý muž v uniformě. Nekoordinovaným gestem mě pobídl abych se postavila. Na ruce mi nasadil pouta z chladného silného kovu. Utáhl je velmi pevně,protože když jsem se pokusila jen o náznak pohybu, zařízly se mi do suché a bledé kůže. Následovala jsem ho dlouhou chodbou,jejíž stěny tvořily jakési lesklé kovové pláty. Odrážely mou ubohou pohublou postavu a mně se nad tím obrazem sevřelo srdce a zamotala hlava. 
   Prošli jsme několika těžce vzhlížejícími dveřmi,které bylo možné otevřít pouze kartou prokazující identitu policisty,který mě doprovázel. Přísahám, že jsem neměla strach,když jsem tou chodbou procházela. Přišla mi nějakým nevysvětlitelným způsobem nesmírně klidným místem, ale když se poslední dveře otevřely, rozklepaly se mi kolena. 
   Dívala jsem se na kolosální síň plnou lavic v jejíž přední části stál vyleštěný dřevěný pult. Před pultem stál muž, z něhož čišel neskonalý respekt hraničící až s hrůzou. Dodával mu ho dlouhý černý talár a v pravé ruce třímal kladívko. Po pravé straně stálo zhruba 10 lidí. Každý jinak oděný,ale každý držel desky, do nichž si něco zaujatě zapisoval. 
   Soudce na mě ledově chladným přístupem pokynul,abych se posadila. Vzhlížel na to dění s mírnou arogancí,jako by ho to snad vnitřně naplňovalo. 
   ,,Victorie Naomi Clarková, zasedáme dnes u soudu, z důvodu vašeho provinění vůči státu. A to především zadlužením a pácháním trestného činu podle zákonu 125 odstavec 3." Jeho  hlas byl  hluboký a rozléhal se celou místností jako hřmění uprostřed louky.
   Nepamatuji se, kolik toho na mě hodili. Činy,které jsem spáchala. Činy, které se mně samotné z celého nitra hnusily. S nadějí trestu ukončení života, jsem se doznala i k nemožnému. 
   Nedokázala jsem si ani na nicotnou chvíli představit, že bych se stala 10. Věděla jsem, že v takovém případě by bylo opravu smilováním nechat mě zemřít. Utratit jako prašivého psa. 
   Konečně. Soudce povstal a s ním i všichni přítomní. ,,Porota se usnesla,že obžalovaná Victorie Naomi Clarková je vina v plném rozsahu. Z tohoto důvodu jí odebírám kvalifikaci orientačního čísla 4 a přiděluji jí číslo 10." Po tváři mi stekla slza značící takovou bolest,že i kámen by zjihl nad mou snahou prosit o smrt. 
 ,,Proboha né! Prosím né.." křičela jsem. Ruce sepjaté a prosila jsem soudce na kolenou: ,,Z celého srdce vás žádám, to mě radši zabijte! Zabijte mě! Slyšíte?!" V mém hlase bylo slyšet zoufalství,ale nikdo se na mě ani neohlédl. Pro všechny už jsem byla zavrženíhodnou 10,která si zaslouží trpět do konce svého bídného života. 
   ,,Odveďte ji do cely. O verdiktu místa deportace, bude rozhodnuto do 24 hodin." Ozval se zvuk kladívka a přihlížející lidé i s porotou, začali opouštět místnost.
   Policista mě chytil za paži a i přes mou veškerou snahu se mu vzepřít, mi už nebylo pomoci. Stala jsme se člověkem,jehož jménem je číslo,které lidem hořkne na rtech.