ON

   Možná, že není příliš pozdě vyprávět vám tenhle příběh. Je o chlapci. Pouhé tváři v davu, která mi byla velmi blízkou. Dalo by se přemýšlet o tom, či dokonce by se dalo říci, že tváře, které každý den střetáváme jsou pro nás zcela nedůležitou součástí každodenních interakcí. Pro mě ale jeho tvář nebyla pouhou mihotavou mlhou v oparu davu. Byla něčím mnohem víc. Alespoň tímto způsobem bych osvětlila tu drzost, že mi jeho neobyčejně obyčejné rysy utkvěly v paměti. Bylo na něm něco zvláštního. Především ten způsob vzezření. Působil jakoby opovrhoval svým okolím, a to celou svou nehmotnou bytostí.
   Musíte mě teď prosím omluvit za moje nevychované způsoby. Bohužel nepatřím mezi ten typ lidí, kteří hledí do svých vnitřních světů a sebestředně, krok za krokem, následují ty stejné zvyky a útroby každodenních rutinních těžkostí života. Tupé pohledy, neomalené pohyby, zrychlený proud světel a nezájem čišící z celého světa. Mě samotnou toto uvrhuje do laxní bubliny vznášející se nad bezednou propastí ignorance a to mě ubíjí. 
   Jsem pozorovatel. Všechny vás vidím. Vaše pohledy, vaše sebevědomí, slyším váš hlas a cítím, že máte strach. Vidím váš způsob bytí, slyším váš smích a cítím pach té mrhavosti a pomíjivosti. Co mě ale nepřestává zarážet, je ta hořká chuť povrchnosti. Vnímám to všechno stejně jako radar, který ucítí chvění. Poznám, když se někdo odlišný objeví jen jako tečka v horizontu. A vím, že vy mě nevidíte, že ne? 
   Neviditelnost je jedna z mnoha chtěných schopností lidské povahy, ale povím vám tajemství. Pro většinu lidí na této planetě, ba v celém vesmíru, o jehož osamělosti by se dalo diskutovat, jsme neviditelnými články. Jsme pozadím v monotónních barvách a občasných výlevech těch pestrých, jež s mrknutím oka každý zapomene.
   On. Byl jako šelma. Fauvistické zjevení, které se pomalu, ale přesto se vší grácií, plíží skrze ten šedý a nudný dav. Nechala jsem se unést tou explozí pocitů. Bylo to jako fontána triskající štěstí, měnící se v opar euforie. Ten výbuch mě roztrhala na tisíc kousků velikosti atomu a já zoufale cítila, že on je slepí zpět.
   Naše oči se střetly. Viděla jsem to, jak se na mě podíval a viděl až do hloubi mé duše, kde zanechal jen malý ostrý střípek naděje. Ten střípek mi každým bodnutím připomíná, že ještě nejsem sama, že to, co si přeji není zcela nemožné. V pozadí jsem slyšela tlumené zvuky rušné ulice. Možná to byl nějaký křik či sirény, ale moje smysly byly otupeny zcela jiným děním z té série událostí. 
    Obdivovala jsem jeho způsob chůze. Lehkost, jakou procházel tou komedií měnící se v tragédii. V ten den navždy ukradl mé klidné myšlenky a proměnil je v rozbouřený oceán neobjeveného. 
  Cítila jsem tu touhu ho vidět ještě jednou, jedinkrát. Protože krása schopnosti pozorovatele je v pomíjivosti paměti. Nevzpomínám si co měl na sobě, či jeho hlas. Vím jen, že energie vycházející z jeho existenciální podstaty mi v paměti utkvěla natolik, že bez něj můj svět zůstane navždy šedý a prázdný. Já budu na pohled sice stále stejná a tichá jako památný strom uprostřed louky. Ale budu také tak stejně osamělá. Stejně jako ten strom, budu dál pozorovat cyklus života a po posledním opadání mých lístků se smířím s koncem. V mysli mi už napořád zbyde pouze jeden obraz, který tam zůstane dokud poslední lístek nedopadne do vlhké hlíny a nestane se její součástí.
   On.