Sama smrt

Dopsala poslední slovo v deníku. Zapomenout.
 Když vezme v potaz vzpomínky na minulý rok, chtěla by zapomenout. To kruté ráno, kdy poznala, že je všechno jinak. Ztotožnila se s krutým pokračováním dne a zapomenout na tu oběť, kterou podala místo sebe. Zapomenout na její slova. Jejich. A jeho..
Jeho úsměv. Ta pošetilost, když věřila, že jí svět přijme takovou, jaká skutečně je. Něco v jeho očích naznačovalo, že vlastně na ničem nezáleží, že všechno skončí a oni dva? Nikdo nepochopí, že se lišila a že by jí měli dávat za vinu konec utrpení, ale začátek trápení.
Myšlenky hemžící se v její hlavě poskakovaly a vysmívaly se zmatenosti jejího mozku. Vše co provedla bylo nad její chápaní, nikdy nevěděla že něco takového dovede. Tak nepředstavitelná síla, kterou jí půjčil a pak? Pak jí všechno do posledního vzal. Okradl ji o rodinu, o přátele, sebe samou. O samotný smysl života.
Sama sedící v bíle místnosti. Světla odnikud a přitom odevšad jí probodávaly umělými paprsky a jediný kdo jí hladil po tváří, byly slzy tekoucí jí ze smrtí planoucích očí. Odhodlaně se zvedla bušila do měkkých stěn, nadávala, škrábala.
On přišel, poradil jí a pomohl. Potřebovala pomoc a i když nevěděla, kdo je on a už ani kdo je ona, věřila mu.
Krev na jejích rukou kapala po chodbě, kterou běžela. Zanechávala za sebou jen krkvavé stopy a děsivé ticho. Táhlo se za ní dlouhých deset minut a pak ho přehlušil hukot v jejích uších který né a né přestat. Jediné co nepřehlušil byl hukot sirén v pozadí.
Kdosi jí chytil za ruku a vtiskl jí hrubý polibek na rty. Chlad jí projel tělem, už se nevrátí. Svět se propadl do temnoty, kterou sama vytvořila.

Dočetl poslední slovo v jejím deníku. Zapomenout.
Jak by chtěl zapomenout na svou matku. Nechala ho samotného na tomhle světě. Otce nikdy nepoznal. 
,,Jak to že nemáš rodiče?" Ptala se jeho nevlastní sestra z pěstounské rodiny.
,,Můj táta byl 27 letý úchyl potulující se po nocích v parcích a znásilňující ženy, které proti němu neměli šanci. Moje matka byla jednou z nich." Bolest, kterou cítil při těchto slovech přišla pokaždé. Nikdy se toho nezbavil.
,, Když zjistila že je těhotná, nechtěla si to dítě..mě.. nechat, ale neměla peníze a žila sama. Nic jí nezbylo. Nevím co se jí odehrávalo v hlavě, ale asi si usmyslela, že až se narodím uteče a nechá mě na pospas doktorům. Žel bůh vykrvácela a chvíli po tom, co jí nabrali do sanitky zemřela."