Stále věřím

V mých asi 3 letech, jsem věřila, že nikdy nevyrostu, a že se nedožiji života plného strastí a starostí. Nikdy jsem nechtěla být dospělá a nikdy jsem se netěšila, až budu mít vlastní občanský průkaz, nebo práci.
S každým přibývajícím dnem jsem na sebe zírala do zrcadla a sledovala, jak ta dívka s obrovským očekáváním, co vše jí svět přinese, kvete a následně uvadá. Jak se ta malá naivní osůbka mění v tu křehkou bytost,kterou těžkost světa sráží dolů a realita jí učí, že i když si cokoliv co nejvíce přejeme, jen málo kdy je náš cíl opravdu uskutečněn a i kdyby se cíle v závěru dočkala, že není až takový, jak si ho představovala.
V mých asi 10 letech, jsem věřila na osud. Že jsem tu z nějakého důvodu a že na mě čeká něco velkého. Byla jsem hlavní postavou svého nekonečného filmu a hlavní postavy přece vždycky čeká něco velkého, nebo NE? Vlastně to byly krásné časy, kdy slovo NE vůbec neexistovalo. Byly to léta plná možností, kde jsem se cítila, že dokážu cokoliv. Možná i létat s delfíny v kakaovém oceánu, nebo zaběhat si v Severní Koree s Kim Čong Unem a Usainem boltem. Jako bych i teď cítila na jazyku tu klidnou sladkou chuť. I když mým přítelem je spíš hořkost.
V mých asi 13 letech, jsem věřila na náhodu a z celého mého života, se stalo jedno velké možná. Možná že jsem měla být chlapec, možná že v budoucnu nebudu moct mít děti, možná že se moje sny nesplní a možná, že jsem jenom nějaká chyba v jinak dokonalém systému. Jako když počítač podává kódy přes známé jedničky a nuly a já jsem možná dvojka. Náhoda splácala do hromady nekontrolovatelnou řetězovou reakci a co se stalo, stalo se. Prostě tu jsem a dostala jsem do rukou sílu, které můžu zneužít podle mých vlastních představ. Dostala jsem možnost žít.
V mých nynějších 16 letech věřím, že život je válka dvou aspektů, které si ale tvoříme sami. Teď nemyslím nějaký Zákon přitažlivosti, nebo snad do jaké jsme se narodili rodiny. Myslím tím dvě lidské vlastnosti a tou je smíření a umění užívat si chvíle, jako by byla to poslední, protože od ničeho jiného tu lásky moje nejste. Nepotřebujete peníze a nepotřebujete žádné tituly, aby jste si uvědomili, že Země je jeden z největších zázraků splácaných náhodou, nebo osudem. No, říkejte si tomu jak chcete. A vy jste toho zázraku členem a každý z vás, může přece jenom něco dokázat, i když třeba nejste slavný vědec, spisovatel, nebo například nějaký velmi vlivný politik. 
Ale jste to VY. A jste tady. Možná jste jen chyba, ale už se to stalo a vy máte možnost dokázat, že právě chyby většinou konají ty největší  změny. Je to na vás, zda budou kladné, nebo záporné. 
Je na vás, jestli začnete věřit v SEBE.